Druhá cesta na Seychely

Cesta, kterou jsem roky odkládala, se stala již nevyhnutelnou. Navštívila jsem Seychely v roce 2008 jako svoji úplně první poznávací cestu po nástupu do Deluxea. Přestože příroda je tam nádherná, služby ani úroveň hotelů mě nijak neuchvátily. Ochota místních pracovat je mizivá, přesto jich hotely musí ze zákona zaměstnávat až 60 %.

Odjížděla jsem se smíšenými pocity, ale nakonec jsem byla mile překvapena. Mnohé se změnilo k lepšímu. Hotely jsou i po nucené Covidové pauze udržované, řada z nich využila toto období pro renovace a i infrastruktura jednotlivých ostrovů je již na téměř evropské úrovni.

Naše cesta začala na letišti v Praze s leteckou společností Emirates. Jelikož nejsme očkovaní, bylo potřeba zajistit negativní PCR test a vyplnit online vstupní formulář předem. Tato byrokracie je již v řadě zemí přežitek, ale tady se drží zuby nehty a formulář neustále mění a rozšiřují o další opakující se kolonky. Po téměř hodině vyplňování často formou pokus/omyl jsem konečně obdržela potřebný QR kód na email. O co větší bylo moje zklamání, když při odbavení ani při vstupu do země jej už nikdo vidět nechtěl.

Náš let s přestupem v Dubaji byl prakticky zcela vyprodaný. Obsluha byla však milá a pozorná a s palubní zábavou cesta ubíhala rychle. Vždy sleduji na obrazovce podrobnosti o letu a tentokrát jsme zažili něco naprosto výjimečného. Před přistáním na Mahé jsme si zapnuli i kamery a sledujeme, jak naše letadlo letí na přistání zcela mimo ranvej! Najednou se motory opět rozeběhly a obrazovka ukazuje přesměrování zpět do Dubaje!!? Chvíli kroužíme kolem a pak se ozvalo hlášení pilota, že kvůli silnému větru nepřistane. Zmatek a panika jsou slabé výrazy pro to, co se dělo mezi spolucestujícími. Letušky najednou zmizely a my čekali, co s námi bude. Kamery i informace o letu byly najednou vypnuté. Po další cca půl hodině nám pilot oznámil, že nemá dost paliva na cestu zpět do Dubaje, a tak poletíme na Maurícius, je to jen hodina a půl. Tam dotankujeme a že to „zkusí“ znovu. O komfortu našeho dalšího letu se nedá říct nic valného. Deky nám letušky sebraly již před původním přistáním a přestaly obsluhovat. 

Nakonec jsme přistáli na Mauríciu, nechali nás hodinu stát na ranveji a doplnili zásoby. Najednou však přišlo další hlášení: Počasí na Seychelách se nezlepšuje a pilot už nemůže dál letět, protože nastala doba jeho odpočinku. Prý se pokusí vyjednat, zda nás Maurícius přijme (jelikož cestující měli dokumenty pro vstup na Seychely a ne na Maurícius). Seděli jsme již několik hodin ve studeném letadle bez kapky vody a nálada byla stále horší a horší. Po dalších nekonečných minutách přišla dobrá zpráva, že nás Mauríciu přijme jako transitní návštěvníky, a nebudeme tak muset trávit noc v letadle, než si pilot odpočine. Že shánějí i ubytování na ostrově, protože se poletí až druhý den, ale je nás moc a bude to trvat (kapacita letadla je cca 300-400 osob).

Všechno dobře dopadlo. Byla jsem na Mauríciu počtvrté, ale místním autobusem jsem měla tu „čest“ jet poprvé a je to nezapomenutelná zkušenost. Ubytovali nás na druhém konci ostrova v hotelu Voila at Bagatelle Mall. Po rychlé sprše a občerstvení jsme stihli i procházku po okolí na vodopády a drink na sluneční terase při západu Slunce. Ráno nás vyzvedli ve 4 hod. k odletu na Seychely, kde se již pilotovi podařilo úspěšně přistát. Tleskali všichni!

Naše cesta po seychelských ostrovech měla velmi nabitý itinerář a první den, který jsme měli strávit na La Digue, jsme bohužel propásli. Přeletěli jsme tedy vnitrostátní linkou na Praslin a přespali v chatkách Islander´s Hotel. Je to jednoduché čisté ubytování v krásné lokaci na Anse Kerlans. Ráno jsme vyrazili na prohlídku hotelu Lemuria, který je jen pár minut cesty. Ujala se nás velice komunikativní svatební koordinátorka a strávili jsme tu v milé společnosti několik hodin, které korunoval výtečný oběd. Lemuria je jedním z nejlepších hotelů na Praslinu i na celých Seychelách. Precizní servis a vynikající gastronomie jsou tím, co hledáme, a co jinde na Seychelách chybí. Je to jediný hotel s golfovým hřištěm na Seychelách, ale spokojené tu jsou i rodiny s dětmi a novomanželé. Na vyhlášené Anse Georgette právě chystali svatební obřad. Překvapilo mě množství cizích návštěvníků, kteří v Lemuria nebydleli, ale všechny pláže jsou veřejné, takže je tu „trpí“. Asi bych měla romantičtější představu o svatbě na pláži, ale prý jsou ukáznění.

Z Lemuria jsme přejeli na opačný konec ostrova na Anse Volbert a po návštěvě Paradise Sun nás ubytovali v hotelu Le Duc. Paradise Sun je už 50 let stejný. Jako jeden z prvních hotelů na ostrově těží ze svého umístění, ale jinak se tu zastavil čas. Ubytování je v relativně malých a tmavých chatkách. Nelíbil se mi už ani před 14 lety a dojem zůstává stejný.

Le Duc je neuvěřitelný projekt místního majitele. Pamatuji, když měl první blok s 10 pokoji a při naší návštěvě zrovna štukoval zdi. Dnes chodí v obleku a nezastaví se. Pokojů má nyní již 60 a stále staví nové včetně několika luxusních vil v kopci nad zátokou. Pokoje jsou prostorné, moderně a kvalitně postavené a citlivě udržované.

Obsluha byla trochu zmatená, ale rozmanitostí a kvalitou jídla to směle vykompenzovali. Jediný šrám na jinak dokonalém resortu je to, že provozují veřejný bar s diskotékou přímo na pláži před hotelem, kam se sjíždí celý ostrov a 4x týdně tu mají hudební program. Pro ty, kteří preferují zábavu i po setmění, je to ideální volba. Osobně bych se příště páteční noci zde vyhnula.

Následující den nás čekal vrchol našeho programu – ostrov Felicite s resortem Six Senses Zil Pasyon. To byla nádhera! I cena je pochopitelně pohádková, ale pro náročné klienty je toto ten pravý ostrov, kde jim nebude nic chybět. Vily jsou rozesety po ostrově a citlivě zasazeny do zeleně. Kolem pobřeží je bílá písečná pláž a o gastronomii je zbytečné mluvit. Navíc po 4 dnech vysvitlo Slunce. Prostě dokonalé! Uprostřed ostrova staví vily na prodej soukromým vlastníkům. Mají několik pater a 3 ložnice, prosklený bazén na horní terase a nekonečné výhledy.

Měla jsem pocit, že tento resort už nic nepřekoná, ale po návratu na Praslin jsme se ubytovali v Raffles. Je to moderní vilový resort, ideální pro rodiny. Kvalitou i cenově mezi Lemurií a Six Senses a rozhodně stojí za návštěvu. Po vynikající 3 chodové večeři, ze které jsme zvládla sníst sotva polovinu, jsme ulehli k zaslouženému odpočinku a brzo ráno jeli na trajekt na Mahé.

Počasí bylo mizerné celou dobu, ale toho rána se snad protrhlo nebe. Nesnáším cesty lodí a všichni mě varovali, že trajekt na rozbouřeném moři bude hodně nepohodlný zvláště pro můj žaludek, ale účelem naší cesty byla zejména osobní zkušenost. Cesta trvá něco málo přes hodinu, z posledních sil jsem se udržela, ale každou minutu vyhlížela, kdy už uvidím pevninu na druhém břehu.

Jakmile jsme dorazili na Mahé, čekal nás další přejezd lodí na ostrov Cerf, naštěstí už jen 10 minut v klidné laguně. Hotel je na privátním ostrově v národním podmořském parku. Areál je udržovaný jako prales, hodně zarostlý se spoustou zvířátek. Jen pár vil roztroušených v kopci tvoří tento komplex. Připadalo mi však, že se tu zakonzervovali a nechtějí „jít s dobou“. Přes drobné technické potíže – internet funguje jen v lobby, na pokojích není telefon, a tak se pořád škrábete z kopce a do kopce, musím bohužel říct, že sem bych už nejela a ani to nemohu nikomu doporučit. Otevřený koncept koupelny spojené s šatnou bez dveří způsobil to, že drobný hmyz jsme měli všude včetně našich kufrů. Krysu či jiné větší šramotící zvířátko (neodvážili jsme se to zkoumat a šramotící koš putoval nemilosrdně na zápraží) dokonce v koši v ložnici. Na recepci jsem se dozvěděla, že ti tvorečkové jsou tady přece doma a my jsme ti vetřelci. Bylo mi to jedno. Zřejmě po prochladnutí v letadle a vysilující plavbě trajektem jsem si naměřila 39 stupňů, tak se na část dne izoluji, aby mě neosočili, že šířím Covid. Tady bych v karanténě tedy rozhodně zůstat nechtěla.

Hůř jsem na Seychelách nejedla. Tuňákový sendvič za 20 eur (ceny jídel jsou všude na Seychelách přemrštěné – od stánku na pláži po a la card restauraci 5* hotelu), který jsme si dala k obědu, byla pomazánka z konzervy na spáleném toastovém chlebu. Servírovaná večeře trvala věčnost a vůbec za to nestálo na ta jídla čekat - tuhá kachna plavající v oleji a jako dezert pudink ze školní jídelny. Moje výtky nechtěl nikdo slyšet, dělají vše, co je v jejich silách. Ano, to jsou ty Seychely, jak si je pamatuji. Naštěstí na řadě míst se to hodně zlepšilo.

   Kubíčková Jindřiška