Namibia

Když jsem dostal nabídku podívat se do jihoafrické Namibie, neváhal jsem ani chvilku. Už když jsem do Afriky zavítal poprvé (v roce 2010 do Gambie), tento světadíl mě zaujal. A tak mě zajímalo, jak asi Afrika vypadá na jih od rovníku.

Absolvoval jsem tuto trasu: Windhoek – Swakopmund – Walwis Bay – Sossusvlei – Fish River Canyon – Kalahari – Windhoek.

Pro cestu je potřeba mít vízum, pro české a slovenské občany ho vydává namibijská ambasáda ve Vídni. Z Evropy se do Namibie dostanete jednoduše – z Frankfurtu nad Mohanem sem létá šestkrát týdně letecká společnost Air Namibia. Tam i zpět se létá přes noc, z Frankfurtu se startuje v 8 večer a let trvá 10 hodin. (Letové řády do Namibie najdete zde.) Časový posun oproti středoevropskému času je v prosinci + 1 hodina. Personál je velmi vstřícný a cesta rychle ubíhá – po vzletu se servíruje vydatná večeře, kterou můžete zapít šálkem kávy nebo skleničkou vína. Pokud chcete, můžete se na exotickou destinaci naladit už na palubě letadla jihoafrickou specialitou – ovocným likérem Amarula. Poté se uvelebíte a usnete, a v 7 hodin ráno se při východu slunce probudíte ve chvíli, kdy dosedáte na ranvej mezinárodního letiště Hosea Kutako Airport blízko hlavního města Namibie Windhoeku. Jde samozřejmě o mezinárodní letiště afrických dimenzí – žádné město v dohledu, jen jedna malá budova a široká pláň okolo ní.

Poté, co jsme s ostatními účastníky zájezdu bez problémů prošli pasovou kontrolou, jsme se přivítali s průvodcem, který na nás čekal uvnitř haly. Ještě vyměnit peníze (v Namibii se platí buď namibijskými dolary (1 N$ = cca 2,5 CZK), nebo jihoafrickými randy, přijímají se tu obě měny a kurz mezi nimi je pevně dán 1:1; je třeba mít na paměti, že lze měnit jen po předložení pasu a jen jednou za den) a pak jsme se už mohli vydat na cestu do hlavního města Windhoeku.
Windhoek leží v kopcích a letiště je od něj vzdáleno 42 km. Jak jsme se přesvědčili později, vzdálenosti v Namibii jsou velké – jsou ovšem vyváženy kvalitní sítí silnic. Asfaltové silnice jsou rovné a prakticky pořád se po nich jezdí 120 km/h (po levé straně). A tak netrvalo ani 20 minut, a my jsme už sjížděli do údolí, v němž leží na africké poměry nezvykle vyspělý Windhoek.

Další den jsme se vydali na jih. Po levé ruce se rýsovaly písečné duny, po pravé se táhl oceán. Po 35 km jsme dorazili do města Walvis Bay. To má úplně jiný ráz než Swakopmund – je to průmyslové město s námořním přístavem. Přiléhá k němu zátoka, která je známá tím, že v ní žijí delfíni, lachtani, plameňáci a pelikáni a chovají se v ní ústřice.

Nasedli jsme tedy do člunu pro deset lidí a vydali jsme se na dvouhodinovou projížďku po zátoce. Vypadá to, že zvířata jsou tady na turisty zvyklá: už při nastupování nás vítali pelikáni, připlavávali až těsně ke člunu, a tak jsme měli skvělou příležitost vyfotit si je. Stejné je to i s delfíny. Plavali souběžně s lodí a občas vyskočili nad hladinu – to pak jejich šeď kontrastovala se žlutí dun v pozadí. Nejvíc mě ale překvapili lachtani – žije tady obrovská populace několika tisíc kusů. Jeden lachtan byl dokonce natolik vycvičený, že vyskočil přímo až k nám do člunu a dožadoval se, aby mu kapitán dal rybu! Fotit lachtana z půl metru stojí opravdu za to! Po delfínech jsme projeli okolo „továrny na ústřice“ (jsou to takové plovoucí barely, na nichž jsou pod hladinou zavěšené sítě) k plameňákům, kteří jsou docela plaší a při našem přiblížení se vznesli na nebe. Byl to opravdu obrovský houf a na obloze tvořil zajímavé růžové obrazce. Mezitím pro nás ještě kapitán naservíroval malý oběd, obsahující opět delikátní ústřice. A pak už jsme zamířili zpátky do přístavu.

Další den bylo v plánu focení dun. Abychom měli co nejlepší světlo, museli jsme si přivstat. Ze Sesriem jsme do 60 km vzdáleného Sossusvlei vyrazili v 6.00, těsně poté, kdy se otevřela brána parku. Jede se po asfaltce, nejdřív je to široká pláň, která postupně přechází v údolí ohraničené zleva i zprava dunami. Každou chvíli zahlédnete volně žijící zvířata a není výjimkou, že musíte přibrzdit nebo úplně zastavit, protože po cestě přechází pštros, přímorožec nebo antilopa. Při východu slunce mají duny zase úplně jiné kouzlo než při západu. Známá je duna č. 45 (jméno má podle toho, že se nachází 45 km od brány). Má esovitý tvar a dá se na ní jako na jednu z mále vylézt. Zastavili jsme, abychom si lezení také vyzkoušeli. Je to docela namáhavé, nohy se boří do písku a ujíždějí dozadu, ale musím říct, že pokud vylezete až na vrchol, můžete si vychutnat krásný výhled na okolní duny.

Po šedesáti kilometrech asfaltka na parkovišti končí. Do Sossusvlei je to odtud 5 km a vede tam už jen písečná cesta, na níž mohou jen auta s náhonem na všechna čtyři kola. Ostatní musí zaparkovat a nechat se do cíle odvézt shuttlem, který tu jezdí. Před Sossusvlei se nachází Deadvlei. Toto místo, k němuž od hlavní silnice vede asi kilometr dlouhá stezka, je jedním z nejznámějších míst v Namibii a zároveň jedním z nejfotogeničtějších míst, která jsem kdy navštívil. Kdysi tady bylo malé jezero, a tak tu díky dostatku vody vyrostly mohutné stromy. Jezero časem vyschlo, stromy, jejichž stáří se odhaduje na 900 let, ale zůstaly, protože ale neměly dostatek vláhy, uschly. Jezero je obkrouženo ohromnými dunami. Je to skvělé místo pro ty, kdo rádi fotí: modrá barva oblohy, červená barva dun a šedá barva kmenů spolu opravdu výtečně kontrastují a fotky vypadají opravdu nádherně. Z Deadvlei jsme popojeli do Sossusvlei. Tady se opět dá vylézt na dunu, nebo si tu můžete tak jako my dát ve stínu akácií piknik, a vydat se zpět. Po návratu do hotelu můžete odpočívat u bazénu nebo zvolit aktivní druh relaxace – my jsme se byli projet na čtyřkolkách.

Rychle se přiblížil konec zájezdu. Na závěr jsme se mohli těšit na safari v poušti Kalahari. Od kaňonu je to opět poměrně daleko, okolo 300 km. Cestou jsme se zastavili ještě u města Keetmanshoop v namibijském přírodním památníku – v Quiver Tree Forest. Quiver Tree, neboli latinsky Aloe dichotoma, je namibijskou národní rostlinou. Je to speciální druh aloe, který dosahuje výšky stromu. V Quiver Tree Forest jich na pár metrech čtverečních roste několik desítek.

Při příjezdu do Kalahari mě překvapilo, že tato poušť vlastně jako poušť vůbec nevypadá. Čekal bych písek a duny jako v Namibu. A skutečně, podle průvodce Kalahari tak ještě před dvěma lety vypadala, ale díky extrémně vydatným dešťům, které v Namibii za poslední dva roky byly, se Kalahari zazelenala a teď tu roste spoustu stromů a keřů. Přijeli jsme do lodge s názvem Zebra, ubytovali se a sedli si na terasu. U většiny lodgí v Namibii je v blízkosti napajedlo, takže turisti mohou pozorovat zvířata přitom, jak chodí večer pít. Měli jsme štěstí, k napajedlu právě dorazilo ohromné stádo antilop (mohlo mít tak 60 kusů). Byli jsme jen asi sto metrů od nich.

Ráno v 8 hodin pro nás byl připravený otevřený vyhlídkový safari vůz, který nás vzal na safari do velké obory, která je okolo této lodge. Opět jsme mohli pozorovat obrovské množství zvířat – pštrosy, antilopy, přímorožce, kudu, impaly, zebry… Po chvíli jsme narazili na žirafího samce, který si právě dopřával snídani z vysoké akácie. Zajeli jsme až těsně k němu, mohli jsme od něj být tak 10 metrů. Průvodce, černoch původem z Angoly, nám ke každému zvířeti říkal zajímavé údaje.

Zlatým hřebem celého pobytu a pro mě asi největším zážitkem bylo focení lvů. Přijeli jsme k menší ohradě (odhadem měla asi 2 km2), obehnané trojitým ohradníkem a ostnatým drátem. Tady bydlí lvi. Byl to zajímavý pocit, když průvodce otevřel bránu, vjel dovnitř a zase ji zavřel. Pocit, že jste někde uzavřeni s masožravou šelmou a kromě nízkých železných zábran na voze vás vlastně nic nechrání. Průvodce nás ale ujistil, že není třeba se bát – lvi jsou nažraní, takže po nás útočit nebudou. Teď bylo jen třeba je najít. Průvodce jel po lvích stopách, které byly v rudém písku, zmáčeném od ranní rosy, dobře vidět. Takový adrenalinový zážitek jsem ještě nikdy nezažil. Chvilku nám to trvalo, ale nakonec jsme je našli. Před námi v trávě leželi lev a lvice. Přijeli jsme k nim na pět metrů. Nikdy jsem tak blízko lva nebyl. Žádné bariéry jako v ZOO, nic. Byl to nepopsatelný pocit. Asi po deseti minutách, kdy jsem nespustil prst ze spouště foťáku, toho lvice začala mít dost a hlasitě zařvala. To byl signál k tomu, že dnes bylo pózování dost. Vydali jsme se tedy zpátky do lodge, cestou vyfotili ještě stádo zeber, sbalili se a zamířili zpět do Windhoeku, odkud nám v 21.00 letělo letadlo zpět do Evropy.

Musím říct, že na Namibii nikdy nezapomenu. Zažil jsem tu spoustu chvil, které bych v Evropě nikdy nepoznal. Ať už to bylo focení delfínů, večeře v poušti, let nad dunami nebo focení lva v divočině. Namibii stojí za to vidět.

Václav Matějka