Zpráva z cesty po Srí Lance a Maledivách duben 2014

Na přelomu března a dubna jsem se vydala poznat další krásy ostrova Srí Lanka. Další proto, že jsem ostrov navštívila již v roce 2009. Tou dobou zrovna skončila dlouholetá občanská válka. Na ostrově byl čerstvě uzavřen mír a všichni se těšili na lepší časy. Naši partneři z ostrova nám každoročně hlásili, jak se země dynamicky rozvíjí a mění k lepšímu. Proto jsem se rozhodla ji letos znovu navštívit a procestovat. Měla jsem v plánu kombinaci jednoho týdne na Srí Lance a pak šesti denní relaxaci na Maledivách.

Pohodlná cesta se společností Emirates

Letecká společnost Emirates mě v pořádku dopravila do Colomba jen s jedním přestupem v Dubaji a lety na sebe krásně navazovali. Přesun mezi Colombem a hlavním městem Malediv, Malé nám zabezpečila místní společnost Srí Lankan Airlines. Zpátky do Prahy z Malediv opět s Emirates. Bohužel lety z Malé probíhají v nočních hodinách a trvají necelé 4,5 hodiny. V Dubaji navazující let do Prahy má delší čekání, které vám ukrátí výhodné nakupování. Letiště je obrovské a obchody jsou zde otevřené nonstop. Dubajské letiště je obrovskou leteckou křižovatkou s ohromným množstvím cestujících, takže ani nepoznáte, je-li den či noc.

Srí Lanka – nezapomenutelné přivítání s prvními zážitky

Asi po 4 hodinách letu z Dubaje jsme přistáli v Colombu. Pro vstup na ostrov jsou nezbytná víza, která jsem si předem zařídila přes internet. Za 10 min času vč. platby kreditní kartou se to vyplatilo a na letišti v Colombu nám to ušetřilo spoustu času. Pokud ovšem přiletíte bez víz, je možné si je samozřejmě vyřídit i na místě (jsou o 10 USD dražší), ale strávíte minimálně hodinu navíc ve frontě dalších čekatelů. Na imigrační kontrole vládne tak trochu chaos. Státní úředník na celém světě má vždy na vše spoustu času. Když se rozhodne třeba odejít , tak odejede a nic ho nezajímá. Spousta nedočkavých turistů pak musejí odejít do jiné fronty a doufat, že je úředník odbaví, než zas odejde. Takovéto stěhování nás potkalo 2×, takže jsme kontrolou prošli po 1,5 hodině. Po vyzvednutí zavazadel jsme konečně opustili hlídaný letištní prostor. Jakmile se před námi otevřely dveře ven, vstoupili jsme do úplně jiného světa. Před letištěm stál houf turistů, taxikářů, delegátů a řidičů pokřikující jména turistů, na které čekají. Důležité je nenechat se hned vtáhnout do toho zmatku, za branou je totiž směnárna, kde dostanete velmi výhodný kurz na Srí Lanské rupie. Po směně jsme vyhledali našeho místního řidiče a průvodce pana Senarathapunthe. Tento milý pán nás měl doprovázet po celou dobu na Srí Lance a představil se jako Sena, což bylo pro můj jazyk daleko příjemnější. Sena nás přivítal girlandou z orchidejí, předal itinerář cesty po Srí Lance, naložil zavazadla a hurá do víru místního života. Vyčlenili jsem si na ostrov 7 dní, abychom toho viděli co nejvíc. Proto jsme se na začátku rozhodli zrušit odpočinek na pláži kousek od letiště a rovnou jsme se vydali do centrální části, která se jmenuje Habarana. Po letu jsem byla hodně vyčerpaná a příště bych si asi před další cestou odpočinek zvolila. Při cestě do hotelu jsme se zastavili v Dambulle, kde najdete buddhistické jeskynní chrámy. Jedná se o pět tajemných jeskynní a v každé je k vidění Buddha v různých pozicích. Náš průvodce nám se zájmem vykládal o historii tohoto místa a osvětloval význam jednotlivých soch, i o budhismu jako náboženství a filozofii. Každá z jeskynní má jinou výzdobu a jsou zkrášleny malbami z přírodních barev. Ubytování v Habaraně bylo v krásném resortu Camellia, který v nedávné době prošel rekonstrukcí. Pokoje byli velmi prostorné, čisté, vkusně zařízené a nabízely veškerý komfort.

Sloni, památky starověkých měst a mé první safari

Druhý den jsme po snídani vyrazili na projížďku na slonech, kterou nám náš řidič po dohodě zařídil. Za hodinu jízdy jsme zaplatili 20 dolarů na osobu, ale je potřeba počítat i s dalšími drobnými pro vodiče slona a fotografa. Srí Lanka má kolem 20 milionů obyvatel a je tedy nutné zaměstnat co nejvíce lidí. Proto nás jen při projížďce na slonovi obsluhovalo 5 lidí – 2 výběrčí v kanceláři, jeden přijmá peníze, druhý vydává lístky, dále pak vodič slona, fotograf – foťák je sice Váš, ale abyste měli nezapomenutelné snímky, musí vás někdo fotografovat ze země. Nakonec malá zastávka u domorodce, u kterého koupíte banány pro slona :-). Samozřejmě je nutné, tedy slušné dát každému navíc nějaký bakšiš. Pokud si výši nestanoví sami, je dobré začínat na menší částce. Když jim to přijde za jejich odvedenou práci málo, řeknou si o víc. Projížďka je ale nezapomenutelná, jeli jsme okolo jezera, pozorovali místní přírodu a užívali si nezapomenutelný pocit ze hřbetu slona. Po projížďce jsme pokračovali do starověkého královského města Polonnaruwa. Město je na seznamu UNESCO a je zde spousta dochovaných buddhistických chrámů, paláců a soch. Ačkoli nám počasí vyšlo na výbornou (modrá obloha bez jediného mráčku), na objevování buddhistických památek nejvhodnější nebylo. Do chrámů se totiž z náboženských důvodů nesmí vstupovat v obuvi a tak procházet se po rozpáleném písku a kamení v 35° není pro Evropana nejpříjemnější. Většinou jsme po svatých místech jen pobíhali a hledali chladnější místa ve stínu. Na konci dne jsme pochopili, proč většina turistů má ponožky v sandálech :-). Na večer jsme měli v programu zařazeno safari v národním parku Minneriya. Park je vyhlášen množstvím ptáků a především slonů. Měli jsme štěstí na pozorování sloní rodinky s asi týdenním slůnětem. Večer jsme se vrátili unaveni a plní dojmů do Camellia resortu.

8. div světa a vůně exotiky

Třetí den byl ve znamení výstupu na skalní masiv Sigiriya, která je právem nazývána 8. divem světa a opět je zapsána na seznamu UNESCO. Skalní formace se vypíná 200 m nad okolní krajinu. Zbytky staveb dokazují, že zde byl významný městský areál s poměrně vyspělou technikou a architekturou. Sigiriya, neboli Lví skála, je známá také svými freskami. Přestože fresek zde mohlo být až kolem 500, dochovalo se jich pouze 22. Na vrcholu se nachází plošina, která skýtá krásný výhled do okolní džungle. Po návratu jsme měli namířeno do královského města Kandy a během cesty jsme navštívili zahradu koření v Matale. Skořice, pepř, hřebíček, vanilka, kardamon, kurkuma, kakao a mnoho jiného – všichni dobře známe. Denně se s nimi setkáváme a v této zahradě tak máme možnost vidět, jak vypadají jednotlivé rostliny či stromy, na kterých koření roste. Koření a přírodní produkty jsou využívány i v tradiční ajurvédské medicíně. Ochotný průvodce Vám zahradě vysvětlí, jak se jednotlivé rostliny používají a k čemu jsou dobré. V místním obchodě si pak můžete jednotlivé koření a produkty zakoupit.

Z vyprahlé krajiny do hor

Cesta z kulturního trojúhelníku do Kandy se postupně mění z vyprahlé krajiny savany na kopcovitou a stále zelenou. Cesta je lemována políčky zeleniny a rýže. Kandy leží asi ve výšce 500 m.n.m a po Colombu je druhým nejdůležitějším městem na ostrově. Většina hotelů je zde ve strmých kopcích nad městem, skýtají tak překrásné výhledy na město. My jsme byli ubytováni v hotelu Topaz, který prošel nedávno rekonstrukcí. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na prohlídku města, tradiční taneční představení a návštěvu chrámu Buddhova zubu, který ukrývá posvátnou relikvii – zub samotného Buddhy. Chrám je pro buddhisty velmi důležitý a každý místní věřící by měl alespoň jednou za život chrám navštívit. Během občanské války v 90. letech stoupenci tamilských tygrů spáchali v chrámu pumový atentát, proto budete při vstupu podrobeni osobní prohlídce. Buddhův chrám jsme navštívili při modlitbě a vedle místních byl plný i nedočkavých turistů. Zlatem zdobená schránka s relikvií se otevírá pro zraky turistů jen večer. Pokud si jej chcete prohlédnout, počítejte s dlouhým zástupem turistů. Poté následovalo kulturní představení, které se koná denně od 16 hod v sále kousek od chrámu. Shlédnete 8 různých tanců v tradičních kostýmech a maskách. Představení je zakončeno rituální chůzí po žhavých uhlíkách.

Peradenniya – procházky v palmových alejích

Pátý den nás po snídani čeká přesun na centrální vysočinu a při cestě prohlídka královské botanické zahrady Peradenniya, asi 6 kilometrů od Kandy. Jedná se o největší botanickou zahradu na ostrově, její rozloha je přes 60 hektarů a ze tří stran ji obklopuje řeka Mahaweli. K vidění je překrásná sbírka orchidejí, palmová stromořadí, kolekce fikusů, ale i vzácná seychelská palma Coco de Mer.

Po schodoch, po schodoch… aneb výstup na Adamovu horu

Asi po třech hodinách jízdy od Kandy jsme se ocitli na jihu centrální vysočiny v malé vesničce, ze které nás čekal náročný výstup na Adamovu horu. Ve vesničce nenajdete žádné honosné turistické hotely, ale pouze malé rodinné guest housy. Vesnička je jedním ze dvou výchozích bodů na horu, v tomto případě se jedná o lehčí a kratší cestu. Adamova hora je poutním místem pro celý národ. Křesťané věří, že je to místo kam po vyhnání z ráje sestoupil Adam. Buddhisté zas, že zde Buddha zanechal stopu při své cestě do ráje atd. Pro turisty je asi nejzajímavější pozorovat z hory východ slunce. Pokud nechcete na hoře přespat, výstup musíte zahájit již uprostřed noci. Jedná se asi o 7 kilometrů dlouhou cestu, která skýtá okolo 5200 schodů a vystoupáte do výšky 2243 m.n.n. Od listopadu do května je cesta pro poutníky osvětlena a pohled z Dalhousie na vlnící se cestu vzhůru je úchvatný. Podle cestovních průvodců cesta trvá cca 4 hodiny, pokud jste jen trochu zdatnější, cestu zvládnete mnohem rychleji. Velmi jsme se těšili a stávali již o půl druhé v noci, abychom ve 2 hodiny vyrazili na pochod. Cesta je nejen osvětlena, ale každých pár desítek metrů je i stánek, kde se můžete občerstvit, zastavit a odpočinout. Duben je už trochu mimo hlavní sezónu, největší zástupy na horu směřují v lednu a únoru. Z turistů jsme potkali asi 4 skupinky, za to místních bylo hodně. Překvapilo nás, že se na pouť vydávají všechny věkové kategorie, od malých batolat, které nesou maminky až po staré babičky a dědečky, které jejich děti a vnoučata podpírají. Místní obuv ani oblečení příliš neřeší, polovina jde v žabkách a druhá polovina bosa. Cesta je zprvu široká a lidem sestupujícím se dá dobře vyhnout, ale posledních asi 100 výškových metrů už je cesta rozdělena na vzestupný a sestupný proud. Občas je dobré jít do prosti směru, pokud nechcete jít v pomalu postupujícím zástupu.

Po dvou a čtvrt hodině jsme se dosáhli vrcholu, čas výstupu nás mile překvapil. Na hoře je malý buddhistický chrám, stánek místní policie a 2 místnosti – úkrytů, kde se dá odpočinout. Z oblečení jsme na sebe zvolily krátké kalhoty, triko a mikinu. Dali jme na dobré rady průvodců a raději jsme si přibalily i dlouhé kalhoty. Brzy jsme pochopili, že jsou opravdu nutné. Ze schodů jsme měli strach, proto jsme vzali pevnou obuv. Mikiny jsme svlékli asi půl hodině výstupu, kdy z nás tekl pot proudem, ale na vrcholu přišly velmi vhod. Byli jsme přes dva tisíce metrů vysoko, nevyspalí, kde silně fouká studený vítr. Do východu slunce zbývali skoro 2 hodiny. Nejprve jsme si sedli venku a snažili odpočívat, ale za chvíli nám zuby tak cvakaly, že jsme se přesunuli do odpočíváren. Byly to 2 místnosti bez jakéhokoliv zařízení asi o 40 metrech čtverečních a plné místních poutníků. Jak přicházeli další vyčerpaní turisté, začínají je využívat i oni. Jediným vybavením byly jen na zemi položené rohože. Než na ně vstoupíte, je třeba se vyzout. Ale je vám taková zima, že veškerá pravidla a hygienické požadavky jdou stranou. Patnáct minut před svítáním se začínají všichni shromažďovat venku s co možná nejlepším výhledem na nastávající východ slunce. Před vámi se otevírá krajina, která je dole zahalena mraky, z nichž se občas vyklube vrcholek jiného kopce (jsou ale mnohem nižší). Souvislá vrstva mraků pod vámi, tak vypadá jako peřina. Jakmile vyjde sluníčko, vše se do zlatova rozzáří. Vedle východu slunce se na horu chodí i kvůli jiné zajímavosti. Hora vrhá stín na oblačnost pod vámi na opačné straně. Stín hory má tvaru trojúhelníka. Jak slunce stoupá výš a výš, stín se postupně zkracuje, až postupně zanikne.

Cesta zpět dolů je ve znamení překrásných výhledů do okolní krajiny. Sestup po schodech je na kolena velmi náročný, proto zabere stejně dlouhou dobu. Zatímco nahoru je i v noci otevřeno spousta místních obchůdků, při cestě dolů jich je otevřeno ještě mnohem více a vedle občerstvení nabízejí i plno suvenýrů. Jakmile jsme se vrátili do penzionu, čekala na nás výtečná snídaně.

Čajové plantáže, čaj a zase čajové plantáže

Po snídani jsme se znovu vydali na cestu do města Nuwara Eliya. Z při cestě autem jsme ještě z dálky párkrát vyfotili Adamovu horu a po třech hodinách jsme se ocitli v „Nuréliji“. Městu se přezdívá Malá Anglie a připomíná britskou vesnici. Leží ve výšce 2000 m.n.m. a průměrná teplota je zde 16 stupňů. Prakticky bez teplejšího oblečení se zde neobejdete. V okolí města najdete převážně čajové plantáže a čajové továrny. V jedné se určitě zastavte a ochutnejte pravý černý čaj, tak dobře ho nikde jinde připravit neumí. V každé továrně Vám rádi vysvětlí celý výrobní proces a hrdě ukáží svoje výrobky. Nuwara Eliya je poměrně bohaté městečko oproti chudému kraji venkova. Místní obyvatelé si svou obživu zajišťují především sběrem čajových lístků a pěstováním zeleniny. Sběr čaje je velmi těžká a špatně placená práce. Sběračky denně musí natrhat 20 kg lístků a za celý den si vydělají okolo 5 dolarů. Už od počátku místní lidé tuto práci odmítali, a proto sem britští kolonizátoři přivezli Indické sběrače, většinou Tamily.

Odpoledne jsme si prohlídli městečko a navštívili místní botanickou zahradu. Byl poslední den před dlouhými školními prázdninami a tak bylo v parku spousta školáků, kteří zpívali a tancovali. Nevím čím jsme zde byli tak zvláštní, ale místní děvčata ve školních uniformách nás neustále prosili, jestli se s námi můžou vyfotografovat :-).

Večer v hotelu Galway Fosrest Lodge byl ve znamení anglické koloniální atmosféry. Jako jeden z mála hotelů vyžadoval při večeři „dress code“ (pánové dlouhé kalhoty a uzavřenou obuv).

Hortonské pláně

Sedmý den byl ve znamení návštěvy Hortonských plání – zvlněná náhorní plošina pokrytá travou a místy hustým lesem. Vstávali jsme ve čtyři třicet a za patnáct minut jsme už seděli v autě směr Hortonské pláně. Po 45 minutách jízdy jsme přijeli k bráně národního parku. Vyjeli jsme trochu s předstihem a byli jsme zde ten den první. Park otevírá v 6 hodin ráno a hned jakmile nás pustili, vjeli jsme do úžasné právě se probouzející přírody. Kolem cesty se pásli jeleni – Sambar indický, které jsme mohli vidět i 2 metry od nás. Ostatní turisté za námi již takové štěstí neměli. Za 10 minut jsme byli na parkovišti, odkud jsme vycházeli na 9,5 kilometrový pěší okruh – Malý a Velký Konec světa a k Bakerovým vodopádům. Malý a Velký Konec světa je místo s vyhlídkou z okraje náhorní plošiny, odkud terén strmě klesá dolů o 880m. Dopoledne se Hortonské pláně často halí do mlhy, proto vyjděte určitě brzy z rána. Za jasných dní je odtud vidět i Colombo, bohužel takové štěstí jsme neměli.

   Melková Martina